"Vše mohlo spět k příjemnému klidnému rodinnému životu, kdybych nepotkala Vílu. Ty, kdo jsi bez viny, hoď po mě kamenem… Víla měla modrý uhrančivý pohled. Kudrnaté rezavé vlasy. V pase byla tenká jako vosa. Měla uštěpačné poznámky, byla křehká jako sněhová vločka a já se propadla do naprosté beznaděje. Zamilovala jsem se tak, jako nikdy. Krev mi bouřila v žilách, propadala jsem zoufalství. Jsem žena! nemůžu přece milovat ženu! Víla provokovala. V den, kdy se to stalo, jsem pochopila, že se mi nepodaří vrátit se na správnou kolej. Vykolejila jsem na dlouhých pět let…."

"Neměla jsem potřebu lidem něco vykládat nebo se ospravedlňovat. Měla jsem na vybranou. Buď zmizet a nechat Jitku s přiznáním samotnou, nebo s ní bojovat proti omezenosti, která tu pořád je. Vztah dvou lidí, to je přece duchovní splynutí, a ne sex, ten je pouze logickým vyústěním a vyjádřením vděčnosti za lásku. Stydět by se měli lidé, kteří nemůžou vztahy osob stejného pohlaví strávit, protože si představují jen jedno jediné. Doufám, že za dalších čtyřicet let naše společnost vyspěje tak, jako dozrála ve vztahu k postiženým lidem."

"Asi není důvod udělat coming out, když nemáte partnera, leda že byste ho chtěli najít."

"Nikdy jsem si nepřipouštěla, dokonce mě ani nenapadlo, že bych mohla být homosexuální. Komické je, že mě na to upozornila jedna heterosexuálka. Ale kdo skutečně ví, kdo je a kam patří? Kdo něco podobného nepoznal, nemá právo soudit. Strašně mě baví plamenné řeči těch, kdo nikdy nic takového nezažili a umějí bezpečně definovat, co se člověku smí stát a co ne."

"Můj život se neustále mění a ne všemu v něm rozumím. Respektuju, že mám vedle sebe herečku, a nehodlám se skrývat. Naopak ji klidně políbím i v tom zatroleném metru. Mám výhodu, že jsem byla dávno rozvedená a nemusela se nikomu zpovídat. Když jsem se poprvé zamilovala do ženy, žila jsem ve Francii. Nic mi nepřišlo tragické. Tím citem jsem byla pohlcená a bylo mi naprosto fuk, že tentokrát nejde o muže."