Na dnešní večírek se jí nechtělo. Nejen proto, že  si  ve  společnosti  Blančiných spolužáků  připadala   nepatřičně.  Pravým důvodem  bylo   přesvědčení,  že  ví,   jak dnešní večer dopadne. Blanka se opije tak, že se jen stěží  udrží na nohách.  Nebude chtít opustit skleničku a jít domů. Julie ji bude přesvědčovat a  možná, že se jí podaří Blanku dotáhnout k poslednímu metru. Možná,  že metro nestihnou  a  budou  muset hledat tramvaj, která by je odvezla  k  nejbližší  zastávce  nočního autobusu.  Blanka bude cestou  usínat.  Kdekoliv.  Pravděpodobně bude zvracet,  v  lepším  případě  na ulici, v horším ve vestibulu  metra.  Jako  před  čtrnácti  dny.  Když  konečně  dorazí domů, svalí se na postel, oblečená a neumytá  a  probudí  se  druhý  den  v   poledne. Nebo ji cesta noční Prahou probere natolik, že  se  bude chtít  v  alkoholovém  oparu milovat. A Julie věděla, že ji neodmítne. Nenáviděla se za to, ale neodmítla. Milovaly se  tak  zřídka, že Blance  stačilo  jen pár doteků,  aby ji Julie chtěla.  Nešlo  jí  o sex samotný. Potřebovala Blančinu blízkost, teplo jejího těla,  pocit spojení.  Potřebovala vnímat  bezpečí  její náruče.  Proto  překonávala  svůj odpor  k  pachu   alkoholového dechu i k faktu, že se miluje s někým, kdo si druhý den bude  sotva  něco  pamatovat. Večírek měl začít v šest hodin. Sešly se v půl šesté a cestou stihly koupit láhev pro oslavence a pohádat se.

„Blani, nebudeme tam dlouho, že ne?“ zeptala se Julie.
„To nevím. Jako vždycky,“ pokrčila Blanka rameny.
„Mohly bychom dnes jít dřív.“
„Proč?“ zeptala se Blanka, přestože velmi dobře věděla, o co v téhle diskuzi jde.
„Protože nechci, aby ses zase opila,“ vyhrkla Julie.
„Jdeme na večírek a ne do kostela,“ odsekla Blanka. „Budu pít, jak se mi bude chtít.“